Close

6.3.2016

Jednoduchost, která mění svět

Michal Halačka | Blog |

V týhle chvíli je 5:09 a já místo toho abych spal, sedím u počítače a píšu. Píšu proto, že jsem zažil lidský příběh, který ve mě vyvolal neskutečnou dávku emocí, soucitu. Ale také nepochopení. Nepochopení, proč jsou lidé zlí, proč si lidé nechtějí pomáhat a proč tím kazí tenhle krásný svět. Většinou se předem omlouvám těm, které článek nebude bavit a nabádám je, aby si ho nečetli. Teď to ale neudělám. Naopak vás poprosím, abyste si článek dočetli. Mě můj dnešní zážitek opravdu hodně inspiroval. Věřím, že může inspirovat i vás.

Byli jsme s Magnisem na festivale Polná v Plamenech. Akce se nám trochu protáhla a já jsem tak vyložil členy doma asi ve tři ráno a z Třebíče jsem konečně vyrazil domů, kde jsem měl jasnou vidinu. Mojí postel a prospané dopoledne.

Ve Starči se ovšem všechno změnilo. Jakoby lusknutím prstu. V záři reflektorů mého auta jsem si všiml mladého člověka s batohem, který jen náznakem natahoval palec a snažil se mě stopnout. Protože mě ve tři ráno ještě nikdo nestopoval a taky proto, že jsem se bál, abych po cestě neusnul jsem mu zastavil.

Spolujezdcovy dveře otevřel 23 ti letý kluk, který se mě nesmělým, až trochu vystrašeným, hlasem zeptal, jestli náhodou nejedu do Moravských Budějovic. “Do Želetavy jedu… tam tě můžu hodit”. On okamžitě přikývl a zeptal se, jestli si může sednout. Jakmile dosedl a zavřely se za ním dveře, se psychicky zhroutil. Začal plakat a skoro až histericky zoufat, že ho tatínek potrestá, že neví, co má dělat.

Asi po pěti minutách jízdy se mi teprve ho podařilo uklidnit alespoň na tolik, abych z něj dostal něco víc, než právě strach a čiré zoufalství.

Přes slzy a vzlykot mi řekl, že po něm tatínek chtěl, aby se postavil na vlastní nohy a přes prázdniny si vydělal na studium. Proto mu právě táta domluvil brigádu až na východě Slovenska. Na místě bydlel společně s dalšími pracovníky v ubytovně.

Jednou po pracovní směně přišel na pokoj a našel ho prázdný. Během práce mu někdo ukradl doklady, peněženku i s 3000 Eury, notebook s 10ti Archicad projekty a dalšími x, pro něj životně důležitými, projekty a mobil. Prostě všechno.

Takovou situaci nikdy nezažil. Zavolal proto policii, která pouze sepsala povinný zápis a odjela. On tak zůstal sám. Bez peněz, bez kontaktů, prostě jen s jedním batohem a pár kousky oblečení.

V té chvíli pro něj brigáda skončila a on se rozhodl, že chce a musí domů. No jo. Ale jak? Bez koruny, 800 kilometrů od domova, bez jakékoliv šance někoho kontaktovat.

Jasně. Napadne vás “proč si nezavolal od někoho jiného”, “proč si neřekl o další část platu zaměstnavateli” A mě to samozřejmě napadlo taky. Ale po dalších pár minutách jsem pochopil proč to neudělal.

Roman je totiž jeden z nejinteligentnějších kluků, kterého jsem kdy poznal. Studuje na ČVUT architekturu a stavebnictví. Je matematický genius a statický bůh. Bohužel právě jeho genialita ho ovšem ho naprosto vyloučila z běžného života. Nebyl schopný vstřebávat normální situace, řešit konflikty, ani vymyslet plán.

Ocitl se tak během jedné hodiny uprostřed prázdnoty, ze které pro něj nebylo žádné východisko.

Rozhodl se proto, že půjde domů pěšky.. PĚŠKY DO CHEBU… a zkusí stopovat. Už dva dny nespal, dva dny neměl ani sousto jídla, ani doušek vody. Vlastně vypadal, že mimo psychické zhroucení se mi v autě sesype i fyzicky. Víte jak jsem vlastně jeho vyčerpanost poznal?

Nabral jsem ho ve Starči. On nevěděli kde je, v jakém je kraji, jak jsou daleko Budějovice. Jen věděl to, že mu nějaká paní řekla, že je to tudy a že mu v pět ráno jede autobus do Jindřichova Hradce. Byl naprosto zmatený, vyčerpaný a totálně mimo realitu.

Chtěl jsem mu pomoci a tak jsem se nabídnul, že ho hodím aspoň do těch Moravských Budějovic.

Protože jsem ho po cestě chtěl odreagovat, navedl jsem řeč na školu. Následovala další vlna psychického záchvatu, ve kterém mě jen prosil ať mu řeknu, že přece není špatně, když se na univerzitě místo ženám a chlastu věnuje knihám a studiu. Že mu všichni nadávají do šprta, šikanují ho a zesměšňují ho. Okamžitě jsem mu řekl, ať se na všechny vykašle, dělá to, co sám chce, protože jen tak dosáhne svých cílů.
A že měl cíle pořádné. Chce stavět školky a dětské domovy z lodních kontejnerů.

Postupně se mi ho podařilo uklidnit, ale pouze do doby, než jsem mu řekl, že to bude v pořádku a že i ten tatínek se nebude určitě zlobit, když mu řekne, co se stalo. Bohužel jsem tím udeřil na další velice citlivé téma a on se opět rozplakal s tím, že jeho tatínek je despotický voják, který mu například nadává do zbabělce kvůli tomu, že má rád jógu a snaží se jí cvičit. Táta, který mu celý život vtlouká do hlavy vojenské manýry z dob nejhlubšího socialismu, protože “to přece bylo správné a to z něho přece udělalo chlapa.”
Nechci se ho dotknout, ale i když má syna určitě rád. Jasně mi z toho vyšlo, že se k němu choval jako ten největší kretén.

Další vlnu uklidňování už jsem zvládnul lépe a konečně se mi podařilo Romana trochu uklidnit. Začali jsme si povídat o památkách, statistice, cestování, … Po dojezdu do Moravských Budějovic jsem se rozhodnul, že mu pomůžu ještě o něco víc a dám mu peníze aspoň na cestu do Hradce.

Jenže to bych nesměl mít děravou hlavu a nesměl bych si u Sisinky nechat peněženku. Ale protože bylo půl paté a do odjezdu zbývala ještě půl hodina, tak jsem ho zase naložil, a vyrazil směr Želetava.
Po cestě jsem se ho zeptal, kolik ho bude stát cesta do Chebu. Bylo to necelý pětikilo. Chtěl jsem si povídat dál, ale on najednou uprostřed věty usnul.

Dorazil jsem domů, nechal ho v autě spát. Doma jsem čapnul právě pětistovku, udělal mu dost jídla, aby si nemusel nikde nic kupovat, do druhé ruky jsem čapl láhev s vodou a utíkal zpět do auta, abychom ten jeho autobus stihli.

Když jsem mu to dal, tak následoval další pláč, že mi to všechno, všechno vrátí. Prosil mě, jestli si na mě může vzít telefon, adresu a jestli nebude vadit, když mi to vrátí až v pátek.
Prosil mě, jestli mi může, až přijede domů, zavolat.
Prosil mě, jestli mi pak může dát k telefonu i jeho maminku, která mi určitě bude chtít poděkovat a že mi maminka určitě bude chtít poslat jako dárek Marlenku, protože se živí jako cukrářka.
Řekl jsem mu, ať to prostě teď neřeší a uklidní se. Že budu rád, když mi tu pětistovku vrátí, ale že je to čistě na něm, a že je to hlavně v tuhle chvíli úplně jedno.

Protože jsem byl doma krapet déle, než jsem předpokládal, tak jsem musel být v Budějovicích za necelých 10 min.
Je moc dobře, že bylo před pátou a že na ulicích nebyli ani lidé, ani policajti, protože jsem oprášil svoje sportovní sklony a pedál sešlápl až na podlahu.

Ale dobrá věc se podařila. Stihli jsme to. Romana jsem vyložil u autobusu, on mi ještě asi tak milionkrat poděkoval, podali jsme si ruku a on se mi ztratil v autobuse.

Nevím, jestli se mi ještě někdy ozve.
Nevím, jestli mi to pětistovku vrátí.
Nevím, jestli o něm ještě někdy uslyším. Ale víte co? Mě to bylo a vlastně ještě pořád je. ÚPLNĚ JEDNO. Potkal jsem totiž člověka, který byl na psychickém a fyzickém dně a já mu prostě chtěl pomoci.

Cestou do Želetavy jsem si uvědomil, že jsem najednou vlastně plný energie, že mi je opravdu hezky. Uvědomil jsem si totiž, že jsem udělal dobrý skutek, který měl smysl a který pomohl jednomu bezmocnému, mladému člověku.

A v té chvíli jsem se rozhodl, že tenhle článek napíšu. A zkusím co dokáže.

Protože pomáhat je přece lidské. Já jsem teď pomohl jednomu člověku. Cílem tohohle článku je vás navnadit, motivovat k tomu, abyste nejen dnes také někomu pomohli. Protože na mém profilu to uvidí stovky lidí, možná i více jak tisíc lidí. Když každý z nich pomůže jednomu člověku, budou to stovky a víc lidí, kteří se budou mít lépe. A pokud budete tomuto článku věnovat i další pozornost, komentovat ho, sdílet ho, šířit ho.
Může to číslo lidí, kterým dokážeme zlepšit den, týden, nebo i celý život, být obrovské.

Pokud se to podaří, tak tímhle článkem se nám podaří změnit alespoň na chvíli pomyslné váhy neštěstí, štěstí a radosti. Najednou se bude mnoho lidí usmívat. Budou vděční. Lidé budou plní krásných pocitů.

Pomáhat a šířit dobro a lásku je přece jedna z našich základních vlastností.

Jsem markeťák a mnoho lidí mě napadne, že se na tomto příběhu chci obohatit, že si chci honit popularitu a bonusové body. Ale těmhle názorům já řeknu jedno velké NASRAT.

Na univerzitě nás učili, že díky dobrému marketingu můžeme pomáhat. Že můžeme být generace markeťáků, kteří díky tomu, co nás naučí mohou jednou změnit svět. A to je to, co bych rád.

Chci pomoci. Tomuhle článku jsem věnoval asi hodinu svého času. Jednu hodinu.
Věřím, že to bude mít smysl a že se strhne vlna chuti pomáhat. Pokud ano, tak budu opravdu moc rád.

Lidi pomáhejme si. Mějme rádi sebe, lidé okolo nás, ale i neznámé lidi.

Život a svět bude díky tomu krásnější  a všem nám bude líp.

Díky moc, že jste došli až sem. Není to krátký článek. Ale nechtěl jsem z tohoto příběhu vynechat nic důležitého.
Na závěr vás ještě jednou poprosím. Pokud ve vás také moje situace vyvolala hezké emoce šiřte ho. Stejný důsledek totiž bude mít i na vaše známé a společně tak tu tsunami pomoci můžeme opravdu rozjet.

Mějte se super.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *